Jen mlha do dálky nad pasekou se válí,
les jako sedrán stojí zasmušen,
z mhly turban fantastický mají skály,
svit poslední z nich dohořívá z dáli
a hasne mlhou uškrcen.
Pod listí sychravé paseky zasmušilé
se krčí plaše k zemi koroptev;
jak styděly by se, špinavě bílé
ční kopretiny zbylé
kol z nízkých porostlin, kde listí rudne v krev.
Jdeš domů zamyšlen. Zrak za sluncem se nese,
jen rudý pruh, kde uhaslo,
pár jisker mroucích, jako rozstříknutých v lese,
po ocúnu a vřese,
z kštic slunce by se bylo setřáslo!...