Tříšť mraků jako plachty potrhané
se nebes oceanem nesla dál,
svit zlatý v nivě smaragdové hrál,
v houšť větví byly žhavé jiskry vtkané.
A kmeny čněly obrovské jak sloupy,
tak zlaté u korun a ztmělé výš,
a všady byla samota a tiš,
jak v dóm když z večera se vstoupí.
Jen vteřina a stíny všecko skryjí
a smutek padne v hvozdy s čela skal;
nuž rychle, oko, noř se v hloub i dál,
než zhasne, v nebeskou tu feerii.
Máť nebe stejně jako duše lidská
svých illusí též chvilku – shasnou v ráz,
a za dne budou táž nebesa zas
jak život prázdná, hrozně prosaická...