Západní Čechy.

Drahý kraji v rámci Brdských chlumů s šumných lesů zpěvnou velebou, srdce mého tluk a snivou dumu jaké kouzlo táhne za tebou?

Zas tě vidím jako ve zrcadle: Z věnce lesin věže polospadlé patří vážně v kraj, kde tichá ves, jak by vyběhla si ku přívozu,

zvědavě se sklání v žití prosu, již vlak nese; za skalnatý les právě s hukem zatočil se, mizí dýmem ztemniv lem tvé svěží řízy.

Ticho zas. Chlum dává chlumu ruku, v tichou říčku celý blankyt spad’; sotva pták se ozve... ve souzvuku s vlastním srdcem nasloucháš mu rád.

S oblaky bys letěl širým krajem, sluncem objal jej a jásal s hájem; však v tvých ňadrech starý český pláč jako zaklet bez ustání kvílí...

V tom jak zázrak, jako přelud bílý Karlův Týn, nás český Montsalvač, vynoří se s vrchů clony řasné – a pláč taje v písni mnohohlasné!

Rychle vzhůru věže na cimbuří! Volný rozhlédni se do kola! ba i dálku, obzor kde se chmuří, přeleť smělým křídlem sokola!

Rozhled tvůj se šíří před tvým zrakem, který nespoután v dál těká mrakem, úzký údol roste v celou vlast; patříš v hloub a v dálku žasem němý,

při tom kolem skrání perutěmi cítíš ducha dějin křídly třást. A jak v propast oko těla zírá, oku ducha svět se otevírá.

Minulosti clona sjela rázem, v dávné časy píseň klade most; vznáší se tu obraz za obrazem, jako z kotle věštky vzdušný host.

Řinčí v sluch mi štíty, přílby, meče, bubnů rachot z bohatýrské seče, píseň slávy, žalm a divý skřek, kusé sloky epopeje valné,

v které horká krev a slzy kalné tekou v brázdy velkých myšlének. Vše, co’s, Vlasti, ryla v pomník slávy, křídlem písně letí kol mé hlavy.

A těch velkých dějů krásným rámem je ten drahý, západní kout Čech; kadidla dým nevznáší se chrámem jak má sloka v svatých místech těch.

Proč mi nejdřív z mlžné kynou dáli matné rysy Hudlické té skály, na níž mladý Jungmann sedával? Letem orlím zpět přes času změnu

k jinému se nesu ke kamenu, na němž mladistvý Hus dumával. Hus a Jungmann! – Věky mezi nimi, duch však jeden s křídly obrovskými.

Jako bouře vzdálená to duní, v pravěkou jak zřel bych potopu: s kahanci se derou na výsluní nepočetné řady kovkopů.

Věrně podle Libušiny zvěsti viděl poustevník tam stříbro kvésti, v celých prutech se jak luna skví; pravdou je tu Horymíra báje.

Země, otevři nám všecky taje, vzdej nám v kořist vše své bohatství! Stříbrem buď tvé, Vlasti, čelo spjato, k Příbrami dá Písek vln svých zlato.

Starý Třemšín s mohutnými valy k dumě láká, Brdských vrchů král; oko rádo těká v blíž i v dáli, slavných Lvů aj, kyne Rožmitál!

Od Zelené Hory slunným vzduchem staré zkazky svůdným zvoní ruchem, jaké kouzlo tají v sobě báj! Věř či nevěř, lidu poesie

v naší krvi, v našem citu žije, echem jejím chví se mech i háj. Byť vše bájí v žalnou kleslo ztrátu, „u nás pravda po zákonu svatu!“

Vítej, Plzni! – druhé srdce vlasti, přes únavné věků zápasy lev co začal mříží svorem třásti, otců tradicím ty věrná jsi!

První z tebe v Čechách kniha letla, první posel vítězství a světla, dnes je skutkem, o čem praděd snil; zasloužíš si, by v tvé prsti svaté

tlelo srdce láskou k vlasti vzňaté, slední asyl že tam našel Tyl. Z jeho prachu ať to sluncem září: Lásce silné všecko vždy se zdaří!

Zatím zvolna kraj se setměl celý, hledím v šer a v dálku naslouchám: honců křik, psů štěky v sluch mi zněly, vidím stín – to Čtvrtý Václav sám!

Časně ráno na lov vyjel v chvatu, teď se vrací k valům Křivoklátu s many svými, s hojnou kořistí; dozněl hlahol... v dálce hvozd zas dřímá,

z hlubin pode mnou to temně hřímá, hustý déšť se snáší do listí. Ne, to není déšť, ni větru stesky: Tvůj to pláč a vzdech je, lide český!

V odříkání odchován a psotě, věrný hroudě, ze které jsi vzrost’, v boji stálém kdo měl srdce pro tě? Selské kníže jen, on, Přimdy host!

Myšlénky se ženou na Šumavu: těžký žalář dala Soběslavu láska k lidu – vznešený to sen! Trpět, strádat, odříkat se stále,

potem urvat zrno tvrdé skále a jen tušit ve snu spásy den! Však tím lidem věky nepohnuly, z železa má nohy, čelo z žuly.

Lid ten slavně přestál horší dobu, věřím, nynější též přestojí, lid ten svrhnul kámen svého hrobu a vstal posud, vítěz po boji.

Lid ten, sedlák a pán na své půdě, pokud bude věren rodné hrudě, z analů se lidstva neztratí; věrný dědů starobylé zkázce

bude silný v důvěře a lásce, nepodlehne času závrati, jež chce srovnat vše a všecko skoupit, cizinec by v otcův lán moh’ vstoupit.

Nevstoupí tam! Marná každá snaha: Vlast je svatá! Valem ochranným každá hora, jež tu k nebi sahá, každá chata, jejíž družný dým

v kraj se vine jako báseň štěstí. Vlast má bude mohutnět a kvésti, každé srdce bude její hrad! Kdo chce zkrušit lebky její synů,

k Plešivci ať jde a ku Třemšínu, zkus to, podívat se na západ! Jako Brdské hory v jedné řadě její děti stojí pohromadě!