Tak opět klesáš po své denní pouti, skráň svoji noříš v azur, nach a rubin, bys mohl zítra se zas pozvednouti ve nové kráse, svěží, z bezdna hlubin;
ať ohněm pláš, ať mlhy tebe halí, v svém vzchodu, pádu velký jsi, ó králi! Já k tobě vztahoval své ruce z rána, když narcisům jsi zlaté srdce líbal,
když v trávě, která rosou obetkána, jsi zlatým šípem těžké klasy shýbal; hor lehkou nohou tknuv se spěchal k vlně a vesmír v hudbu zladil čaruplně.
Kam šel jsi, byl jsi dobrodiním všady, vždy tekla hojnost z tvojí zlaté dlaně, tvým žehem větší dychly hvozdem chlady a ku obzoru lnoucí dlouhé pláně
se smály, jak jsi přes ně táh’ své vlasy, neb cítily, jak pod nimi vrou hlasy. Tys štětcem namaloval přeumělým motýla křídlo, v němž duhová oka
se splítají, by pozadím víc ztmělým pradávných hvozdů kmitlo ze hluboka, jak tříseň pestrých květů okřídlena, jak píseň v bytost živou proměněna.
Zamykals v hroznů jantar žár svůj blahý, na slívu dýchals, by skrz mlhy nádech ret lákala a kokosu mok vlahý byl tebou slazen v ohně vodopádech;
ty jabka malovals, svou sypal krásu na hlavy melounů i ananasů. Na ptáků křídlech zkusil’s barvy svoje, od moře purpuru až v zeleň hvozdů,
a sladký žár svůj stavils v perlí roje, jež tekou z hrdla slavíků a drozdů; tys zažeh’ vlídnou, lidskou zřítelnici, by k tobě zřela tichá, žehnající.
Až ke dnu moře zapouštěl jsi šípy a barvil skály, korálové tesy a škeble rýhovals, co nachem kypí; jak bůh procházels sítin a řas lesy
a dýchals blaho, tak že pochováni i v písku moře cítili tvé plání. Teď tigr v krvi divý žár tvůj cítí i ještěr, jenž své mladé tebou líhne;
pel žlutý pro včelu ty sypals v kvítí a šídlo, jež se nad bystřinou mihne, na krunýři svém nese v čarném kmitu jas tvojich safirů a chrysolitů.
Ty nejvýš spravedlivý! Dobrodiním ty svrchovaný, budiž žehnán všemi, kéž tobě roveň jak ty v žití činím, kéž s otevřenou dlaní k záští němý
vždy s jasným okem projdu život snivý, jak ty jsi k mračnům k lidem trpělivý! Ku tvému světlu v plesu nozdry zvedá oř divý na stepi, jež ku obzoru
jak moře rozvlněná konce hledá, tlum volavek a čápů v hlučném sboru tě vítá na své pouti k pyramidám. Přej, ať s jich plesem tichý zpěv svůj střídám!
Vím, nejsem lepší, nejsem o vlas více, syn vteřiny! – Ty budeš dál, ó králi, své otvírati světu zřítelnice, ať člověk na něm velký nebo malý,
a když i zmizí jak smeť, zrnko písku, ty jak dnes v stejném plát vždy budeš trysku. Plát budeš na hrob země, jež nám hrobem, plát budeš v trosky, z nichž svět vstane nový,
kde všickni bratry a kde nikdo robem, plát budeš jak štít velký, démantový, té lásky obraz, jež svět v klínu chová, v nás žije, tryská z nás vždy svěží, nová.
Cookies on Poetry Cove