Vál chladný vítr. Nebe bylo rudé
a zhlíželo se v řeky vlnách kalných,
jež valily se šumně v spoustách valných –
jak samá krev, kam pohledl zrak, všude
Sloup mraku dlouhý stál v té změti krve,
byl z dálky obru roven, na bojišti
jenž zůstal, meč, na kterém krev se blyští,
si otíral, tich po boji jak prve.
A kapky červánkové krve žhavě
se tavily až temných do rubínů,
a slunce, kanouc v mraků prohlubinu,
se podobalo useknuté hlavě.
Mrak, obr, vzpjal se, po té hlavě sáhnul
tak zvolna příšernou svou dlaní dlouhou
a chytil ji a jako hříčku pouhou
za mračen tes ji smet’, za ní se nahnul.
A z města řev zněl, vřava hlasů lidských,
a vozů zvuk jak bitvy hluk a hněvy.
Já stál tu sám a mojí duší zjevy
se nesly velkých bojů Homerických.