Co chcem a můžem, jak to vše je málo
s tím srovnáno, co před námi se stalo
od těch, jimž slunce věčné Krásy plálo.
Nad duchů úroveň ční jako hory,
jdou v hloubku, v centru tkví, vše luští spory;
to s Věčností jsou věčných rozhovory.
Jsou kolébka, hrob, umírání, žití,
jak světloška tvé vedle jejich svítí,
a malomocně v noc a zmar se řítí.
Jsou hlubé strže, propasti a světy...
Zda můžem nad ně? Co náš vzruch a vzlety?
Co smrtelnými lze tu říci rety!
Vše vytesáno a vše malováno,
vše vyzpíváno a vše v žulu psáno,
my večer máme, Pane, kde jest ráno?
Jdem za nimi, jdem v boji, resignaci,
za novým jdem a duch se v starém ztrácí
zlým zápasením, každou tuhou prací.
Však jdeme přes všecko a jdeme přece.
Pad’ kámen v hloub a my jsme v kruhy v řece...
O mříž se ubít, je též prchnout z klece!