Pastucha dole v údolí
skráň snivou vzhůru zved’.
Roh teskně v skalách hlaholí,
nad hlavou mračen let.
I zahledí se ve mračna,
je oslněn zří plát,
skrz vlákna jejich průzračná
zří velký, starý hrad.
Sed’ v skály, hledí ku lesům...
Což býval tady kdys?
Aj, jak se tyčí k nebesům
mohutných věží rys!
Však bez hlásníka každá věž,
bez stráží pust je val,
most zvedací je prázdný též,
bez vody bystřeň skal.
Bez tabul okna, na římse
si neusedne pták,
a nežli blíže povším’ se,
vše splývá do oblak...
Pastucha dole v údolí
mne vyjevený zrak...
Roh teskně v skalách hlaholí.
Byl přelud to – či mrak?