Jdou, ruce nazad těsně přivázané,
pot s prachem smíšen se tváří jim kane,
skráň hanba tíží k zemi.
Při zvuku cinků jdou a flétny kvilu,
vztek napíná jim paží každou žílu,
jdou v pohrdání němi.
Na trůnu satrap sedí jako modla,
kol nahých žen a dvořanů druž podlá
se patříc na ně tlačí,
kněz brousí obětní nůž a se šklebí,
a satrap žezlo vzpírá těžké hřeby
na lenoch trůnu, hlavu dračí.
Jdou, myslí přitom na vzdálené chaty,
na lovy pustinou, kdy západ vzňatý
plál ve orgii světla celý,
na děti, ženy, jež čekají na ně,
a oni zatím bez štítu a zbraně
o stupně trůnu bijí čely.
Jdou kolem tyrana a málokterý
zrak zvedne k němu posupný a šerý;
však běda, v tom to blýská!
A více výská polnice a ječí
a více provaz uzlovitý v křeči
jich šíj a ruce stiská.
Ó bídní, jdoucí k smrti! Kdyby zvednul
k vám satrap hlavu a ten pohled zhlédnul,
jak mrak přechází lunu,
tvář bledou by mu poznání cit zkalil,
jak velcí vy jste, jež on ve prach svalil,
jak malý on jest na svém trůnu!