Zahradou je Mladost, paní v ní je Radost,
blah, kdo v její stinnou alej zapadne;
tužbám všem je zadost, v srdci každá žádost,
ovanuta májem v květy omládne.
Vodojemy šumí sladké svoje dumy,
s jabloňových štěpů kolem cest
samá růže padá – Ó jak dá se ráda
v opojení mladá
duše svést;
tříští rozptýlených, jasmínových hvězd.
Rozmar s čapkou blázna, kde je skála srázná!
nechá ob čas cinkat svojím rolničkám,
Žert, Smích, s Vtipu skvostem, stálým jsou tu hostem,
Píseň neustává v sluch se vkrádat nám;
každou novou chůzí nové ve Illusi
octneš se a každá sladká jest.
Přeludů říš vratká, nových plesů matka...
z láhve letí zátka
na počest,
paní toho sadu, kde vše musí kvést!
Nechť si venku čeká, vzteká se a štěká
těžkopádné Stáří, sok nás všech,
Čas nechť, jeho sluha, doléhá zle, z tuha, –
nám tu kvetou růže v barvách stech,
nám tu hárá duha, síly je v ní spruha;
nezachvějí námi Starost, Zloba, Lest,
tyto družky Stáří; nám zde Rozkoš září,
ve dívčí plá tváři
svitem hvězd...
Kdo chce, tomu Mladost věčná jest!