Snů světy, tužeb vír a blesky myšlének,
vše v srdci mém se zmítá v divé směsi,
a nikde paprslek,
jenž ved’ by mne dum hlubokými lesy;
kam pohled padne zoufalý,
tam číhá strž a stráň a propasť, úskalí,
až anděl můj se děsí.
V mé hrudi chaos vře; leč mojím před zrakem
se ona věčná báseň rozprostírá,
jež mluví ptákem, květem, oblakem,
jíž sloky hory jsou a moře a step šírá.
Té hymny bouřný chorovod
zní s výšin etheru i z hlubin valných vod,
jen na mém retu zmírá.
Ten boha věčný vzdech v přírodu zakletý
já nevyslovil dosud v písni jedné,
v mé duši prasvěty
se trou a vznášejí z tmy točny ledné.
Kde píseň, v níž by vposled vzplál
můj čaruplný sen? Kdo demant z pustých skal,
kdo perlu z moře zvedne?
Tak lkal jsem zoufaje; tu míru paprslek
ve snivém oku, v němž se stíny chvějí,
tys ke mně sklonila se! – v bouře jek,
kdy vlny kypí, břehy vrou a hřmějí,
z mlh vlídný měsíc kyne blíž –
tys vážně pravila: Co Ikáš, tvou báseň již
zřím na tvém obličeji!