ZABLOUDILÍ.

Noc truchlivá – o naše okna nízká svár větrů plnou silou opírá se; my u krbu – tvá ruka moji stiská, ty štěstím pláš, on v plamenů svých kráse.

Má hlava k tvému ramenu se sklání, můj zrak tvým okem v duši tvou se noří, a venku bouř a hrom a větrů lkání – Ó zpomeň těch, jenž zabloudili v moři!

Tam nad propastmi vítr zmítá lodí, tma nad ní zeje, příboj kol ní vzrůstá; či myslíš snad, že ruka boží vodí loď k břehu jako k ňadrům tvým má ústa?

Tam tisíc hrobů číhá každou chvíli, zde každý okamžik mně ráje tvoří – jak příval vlasy tvé mne zatopily... Ó vzpomeň těch, jenž zabloudili v moři!

Či není mořem tento život bludný, v němž láska naše, holubička bílá, kam vln i hvězd ji vylákal třpyt svůdný, za našich tužeb lodí zabloudila?

Ó nechť jen hřmí! Nechť vzrůstá příboj tmavý! nad námi maják poesie hoří... V těch nocích blaha hlavu vedle hlavy – Ó vzpomeň těch, jenž zabloudili v moři!