Do české, žluté, tvrdé, drsné hlíny,
jež mozolům je rovna svého lidu,
tě uložili ku věčnému klidu
k zdi hřbitovní v borovic chudé stíny.
Tam věků sen spát budeš dlouhý, líný,
ty, jenž jsi poznal všechen trud a bídu,
přes kterou v poesie Atlantidu
zřel’s hrdý, nadšen, vnímavý a činný.
Hrst hlíny tady na hřbitově veském,
ta, Cestia pod pyramidou v dáli,
kde Srdce srdcí věčný sen svůj dřímá,
v té chvíli jednou jiskrou žití vzplály,
touž láskou, která v mrtvém srdci českém,
touž jednou silou vesmír obejímá.