Za těmi dveřmi – jen otevřít,
ó jistě leží tam!
Ve bledé tváři věčna klid,
kol žlutý svíček plam.
Jak z vosku v prstech růženec,
od matky malý kříž,
jak v chvíli té, Smrt, starý žnec,
kdy sňala jí s beder tíž.
Tíž choroby a života,
jejž milovala tak,
že nemoh’ za ním uzavřít
se v mrtvých vytoužený klid
ten unavený zrak.
Že musil býti zatlačen
a otevřel se zas,
než v skutku padl věčna sen
do zlatých jeho řas.
Jsou dveře dobře zavřeny
i křídla okenic,
však v duši plá, ač stlumený,
ten žlutý plápol svic.
Jen sílu mít a otevřít,
co noha by mohla dál,
leč k tomu neměl jsem již klid,
ví Bůh, proč jsem se bál!
Dvůr tichý byl a živý plot
zas v zeleň vyrážel;
já musil myslit na život
a cítit jeho žel.
Dvůr tichý jest – kol matky hlas
a sester kroky zní,
v mé snění plá ten svíček jas,
jak by mne volal k ní.
Vím, není tam, a přec se ptám,
kde síly té jen vzít,
již měl jsem, patře v její líc,
a které nemám dnes již víc:
ty dveře otevřít.