Nejvyšším co idealem lidstvu v oné době plálo, v smavé zoři jitra svého, v Hellady snu, pokud stálo: – zdravý duch ve zdravém těle, síla s něhou v spolku družném, mysl děcka snivá v dumě, láska vřelá v činu mužném,
páže hbitá, oko jasné, nezastřené mlhou stesku, krása ve všem harmonická, při jásotu, při potlesku v Olympii, která hrdě vznesla nesmrtelné čelo, ať to v strunách Euripida Melpomeny pláčem znělo,
ať to v svalech závodníků vzepjalo se pružnou vlnou, vždy jen plným tonem vpadlo v píseň krásy čaruplnou: Toto všecko posvěceno českým duchem v záři pravé zaskvělo se na Tvém štítu, jejž jsi vznášel, Miroslave,
zalesklo se ve Tvém žití, srázném jak ty Alpské toky, zamihlo se v Tvojí práci, neslo všecky Tvoje kroky, burácelo v odkazu Tvém, v Sokolíků jaré druži, až pak vlasti zatklo za pás svěžesti a mládí růži,
bohu žel jen potřísněnou Tvojí krví, slzou naší!... Avšak pohled na Tvé dílo každou vrásku žalu plaší. Žil jsi krátce, ale plně jako Achill, a sen Řecka v Tobě poznovu byl vtělen a s ním jeho krása všecka.
Žil jsi krátce, ale plně, ve všem rek a muž vždy celý, žitím těch, již za cílem jdou a se nikdy nezachvěli, žitím pravým, jež i v chumáč zmijí jistě klade nohu a se dotýká v tom čelem týna nesmrtelných bohů,
žitím velkým, které praví: Jeden cíl, vše pro vlast milou, ať již k tomu umělce snem, letem orla neb lví silou! Luzně sníti v dobách mládí, kdy je rozkoš hynout smutkem, úděl všech jest, – ale sny své učiniti záhy skutkem,
nechť se zloba, záští, zrada, nepřízeň a šalba spiknou, nechť si draci jedovatou slinou po vítězi střiknou, nechť se zlaté jitra mráčky v zkázonosný oblak změní, nechť i přijde oklamání, nuda, hořkost, vysílení,
– stále chtít a k cíli kráčet, trosky, prach a bláto deptat, za hlasem své duše jíti, po cizím se soudu neptat, chtít jen dobro, milovat je bez osoby, bez předsudku, v každý sen svou bytosť vtisknout, pevný, určitý tvar skutku:
Ty’s to uměl, vítěz vůle stojíš zde a vítěz činu, pevný ve všem nad tou směsí mátoh, bludných vidin, stínů, v chaosu tom, v děsné vřavě, která sama, co chce, neví, lhostejně jež přezírá všech umělců sny, dumy, zpěvy,
k voji zisku která vpřáhá všecky nejlepší své děti a se choulí v cár své bídy, v hlupáků neb šašků změti! Umění! Ty’s pochopil je, ať se halí prostým šatem prvních tvarů ať plá nachem, mluví štětcem, perem, dlátem,
božského co v něm se tají, čím i hmotě rostou křídla; Ty’s chtěl vésti celý národ v temenící ona zřídla pravdy, krásy, povznesení, Ty po stopě velkých duchů stihal’s zářný jeho záchvěv v tichu hor i města ruchu;
tady dojat, onde vzrušen a zas pochybností zmítán naslouchal’s, čím proroků ret chví se, které spurný titan Angelo svou dlaní stvořil, a zas v sladké skojen dumy čím Correggia, Rafaela andělíčků křídla šumí,
a pak skloněn nad tu naši drahou, rodnou českou půdu, chtěl jsi v plamen roztaviti ledovatou její hrudu, tlumočil’s, co štětcem zpíval skřivan jitra, Manes tklivý, na cestu jsi svítil mladším – nadšený vždy, odvážlivý,
až Tě z dumy zburcovala fanfara Tvých Sokolíků a Ty’s chvátal hesla druhou půlku splnit v čilém ryku. To Tvůj život! – – – Co tu zbylo, jeho zářný odlesk jesti, síly pramen dává jiným zdrcené to Tvoje štěstí,
i v Tvé smrti velký obraz ku dědicům Tvým se sklání, Tvým je laurem nejkrásnějším: Síla, vůle, vytrvání!
Cookies on Poetry Cove