Za hvězdných nocí my jsme sedávali,
já s bábou svojí na dvoře blíž studny;
za námi akacie zachvívaly
se větrem, v snětích paprslek hvězd bludný.
Pod námi chaty vesnické juž spaly,
jen spousta střech se neurčitě tměla,
psi štěkali jen chvílemi a v dáli.
Noc tichým krokem ku půlnoci spěla.
Juž nevím, co tu znělo z úst mé báby,
zda minulosti vzpomínky, zda tuchy
do budoucna? Svit vzpomínky je slabý,
a beztoho by kles’ v svět bájím hluchý.
Já pouze vím, že tenkrát jsem cos cítil,
to bylo velké, svaté; tajuplný
bol třásl mnou, jakby se náhle řítil
strop nebes a mne stopil v světla vlny.
Já šatu báby chyt’ se; strach můj dětský
mi nedal prohlednouti k hvězdné záři,
mně zdálo se, že nebes hvězdy všecky
jak horké slzy hrají na mé tváři.
Ó slzy nebes, co krok žitím chabý
provázel svit váš dojemný a bludný,
na velký myslím dvůr a na rov báby
a na večery blíž té staré studny...