Ó chvíle dumy, kdy vlny šumí kol dlouhých rybníků hrází,
nad šerá lada, káně když padá daleko v olšové mlází,
rákos jen hebce na břehu šepce a třtina ve větru zpívá,
a v matném ruchu vlnami vzduchu mýtinou klekání splývá,
tam byl jsi doma, lačnýma rtoma hltal jsi z pramene krásy
a stíny a šero, paprsků stero, oblaka, svity a jasy
ti byly tóny palety velké, příroda v ruce již třímá,
ať v bouři duní, v pršce se sluní, večerem hvozdy ať dýmá!
Tam’s míchal barvy, pojil a snoubil v celek je, ve souzvuk ladil,
s láskou, jíž často umělec milý svůj nástroj laskal a hladil,
s nadšením v oku, neznaje mdloby, rukou vždy hbitou a pevnou
konejšil’s v radost snivou a tichou duši svou vzdornou a hněvnou!
Tam v pusté tiši, hvozdy kde dýší, tam sama přečasto k Tobě
jak pták, jak včelka, všech nás ta velká máť Krása přišla a obě
tvé oči, jež pily vzruch něhy a síly, Ti zlíbala, až prchly stesky,
až na Tvém plátně smál se a dumal v celé své pravdě kraj český,
neb Ty jsi chytil jak hoch v dlaň ptáka, štětcem svým tu jeho duši,
již sedlák cítí pod tvrdou hroudou, již básník hádá a tuší
v skřivánčím plesu, v žalobě lesů, v mlčení zoraných polí,
Tvůj štětec uhád’, čím kraj ten kvete, co nás tu hněte a bolí,
Tvůj štětec zachyt’ přírody úsměv, k svému když pospíchá loži,
s mdlobou v tom spěchu, ale v svém dechu tvořivý dech lásky boží!