Tvá duše hrdá deptajíc všednost rozbila těla mdlé svory. Ó nyní chápu sílu Tvých hněvů, nadšení plamen a vzdory! Z těch byl jsi, kteří směle jdou k cíli, noha jichž nerada mešká na prašné cestě nudy a tísně, necítí, koule že těžká,
koule to bídy, strádání, hoře s řinkotem za ní se vláčí, kterým je málo, soudruh když v jarmu se potí a trudí a kráčí, Ty jsi chtěl orlem letěti stále, letěti výše a výše v oblast, kde anděl bleskutým klínem „Ideál“ do mraků píše,
Ty jsi chtěl dále, v té velké snaze kácel jsi hermy a modly, neptal se často, kdo je tu slabý, Ty’s viděl pouze, kdo podlý. Chtěl jsi, by každý jako Ty cítil, zpíjel se nadšení vínem, oheň a plamen rozvířit chtěl jsi v oběhu mdlé krve líném,
nechápal’s ovšem, dětinství pouhé kterak nás rozdělit může, na Guelfy tady, tam v Ghibeliny, dětinství nehodné muže, jak sobci chytří halí se v liščí kožichy a šuby kuní, jak velkost v blátě, s nestoudným čelem co nad ní sprostota trůní,
jak se tu rveme, překřičet chceme, šťoucháme lokty a pérem za cetkou a cárem, s vášní a žárem druha druh bijem a perem, jak moudrost školská pedantství kukli umění přes oči tahá, by nevidělo, jak ona k nebi ušima Midase sahá.
To všecko viděl’s, milenec krásy, v tom bahně též musil’s žíti, o skývu chleba, uznání slovo s buldoky rvát se a bíti: tu jako vulkán, sněhy jenž spjatý v nitru svém bouří a zuří, vzkypěl jsi hněvem, strhal vše vazby, vpřed se hnal s odvahou tuří,
nehleděl’s v pravo, nehleděl’s v levo, v mysli jen ideal božský, deptal jsi jiných úsudky, cíle, hromadil hněvy a trosky, syt potom lidí, v samotu prchal’s tichounkých polí a hvozdů, kde v kmenu pádu, bystříce vádu poslouchal žalmy jsi drozdů,
v přeletu stínu v mladičkých břízách i v jehněd kypící třásni, v čekanky modru, vlčího máku v šarlatě opíjel’s básní, tou básní kosmu, samoty, ticha, v níž člověk boha dech tuší, tu svoji sdranou a lidmi štvanou, žíznivou, básnivou duši!
Cookies on Poetry Cove