Dnes nevlídno: na střechy mlha klade
se jako příkrov hnědý; bláto všade.
Déšť na ulicích v loužích dělá kola.
Tlum lidí zřel jsem; spoutaného vola
na jatky vedli. Hlavu přehluboko
měl sklopenou; šel tich, jen jeho oko,
to neobsáhlým smutkem zamlžené
v dál dívalo se veliké a sklené
na lidi chladně, tupě v obzor šedý.
Však duše byla v něm a naposledy
ta zřela veliké své rodné luhy,
na pokosených lukách slunce pruhy,
chlad lesů, který v sklonu větví štědrém
dal útulek mu před mouchami, vedrem;
ba cítila i sena zápach zdravý,
a slyšela i cinkot zvonců; krávy
jenž ohlašuje, večer ke korytu
když s bučením jdou domů v luny svitu.
Vše v oku vola teď se zrcadlilo.
V svých katů středu kráčel v němém vzdoru.
A já jsem slyšel hukot starých borů,
já v ulici stál, s oblohy se lilo.