Byl pohřeb velikého muže z lidu,
to svátek davům, jednou za sto let
jim taký umře, aby za to stál.
Sta praporů a žerdí s nápisy,
tisíce černých stužek na rukávech,
a celý zástup – rozvlněné moře!...
Vše ulice kol pískem posypány
a obecní plyn zdarma rozsvícen,
jak bývá to, pak spolky, korporace,
sta hasičů a veteránů s hudbou
a výtečníků... Na rozcestí ulic,
kde poslední byl rakvi výkrop dán,
a v rozchod poveleno zástupům,
stál hlouček mužů černě oděných,
z nich jeden třímal prapor zastřený,
a tento hovor začal mezi nimi.
– Tak, večer, co? – My jdem do Variété!
„To příliš zdlouhavá jest předehra,“
děl první na to, „pojďme na koňak
a potom k holkám.“ – Nezaslech’ jsem víc!