Z té epopeje žalu, krve, bídy,
juž začli andělé, juž Eumenidy
až do dnes během věků nedopěly,
jen zlomky sbírám dlouhý život celý,
jen střepy, na nichž slzí rmut se blýští
neb slabý záblesk lepší doby příští.
Vždy v jednotlivce duši co se láme,
to v posled všickni ve svém nitru máme;
čím jeden úpí, tím též druhý nyje,
ba celá, velká lidstva poesie
jest harfa v poušti, jež vše v souzvuk sbírá,
co pod hvězdami jásá, kvílí, zmírá.
Co zalehlo jí v struny plesem, pláčem,
zde rovněž zní – já jsem jen vykladačem.