Ryk davu stichnul, děla dozněla, jen se stožárů pestré praporce se v zlatém vzduchu tiše vlnily; tu z plavců řady vystoup’ kapitán
a pohár zlatý vínem naplniv obrátil k moři tvář svou veselou a k lodi pak, jež měla poprvé se nestálých vln svěřit objetí,
jal hovořit se hlasem nadšeným: „Spěj v dálku šťastna! větrů pohoda ať připne tobě orlí perutě, ať slunce zář, však nikdy blesků svit,
na plachty tvoje růže rozhází! Spěj v dálku šťastna, mostem živým buď, po kterém podá národ národu ku svorné práci ruku bratrskou!
Nes nové světa náboženství v dál, jež sluje práce! V bouřích pevna stůj, lidského ducha symbol vznešený! Ty ale, živle, přijmi v náruč ji,
ať Nereidek prsy, vlny tvé, ji kolébají v snivé lahodě, ty šťastně k břehům nes ji neznámým! Tou číší, kterou vznáším k obloze,
bych obsah její vylil ve tvůj klín, ti vzdává člověk hold svůj povinný jsa, moře, duchem tobě souroden!“ To promluvil a číši kypící
vlil do vln tichých; perly zlacené jak z číše tekly, nová křiku bouř, a zvonů hlahol a hřímání děl je provázely. Plachty napjaty!
ve vzduchu čapky, šátky, kytice, a loď juž sjela v bouřném jásotu jak báječný pták sluncem oblita. Já, básník, ale, který stále sním,
ať pláně moře nebo pustiny cit nekonečna vzbouzí v srdci mém, jenž v hymně lesů, v ruchu valných měst cos neznámého hledám, zamyšlen
snad jediný jsem v bouřném davu stál, můj ret se nechvěl, ruka nehnula. Však v duši mé jak mračno hrozivé, jak bájný kolos děsná vidina
se náhle vzpjala. Mezi skalami kdes v archipelu zřel jsem zmítanou loď nádhernou: já viděl, větrů spár jak rve ji plachty, ba, sup ohnivý,
jak blesk se snesl její na stožár; já slyšel nářek lidí, jásot vln, já viděl pustý, kamenitý břeh a na něm nahou muže mrtvolu,
jenž nejkrásnějších nadějí jsa pln číš vína rozlil moři k pozdravu. Teď z lebky jeho číš si udělal kýs mořský pták, jak rudé víno z ní
krev tekla na břeh barvíc purpurem ve vlhkém písku tichých škeblí dav. Křik davu zněl mi v duši výčitkou; i šel jsem domů, z ulic prchaje,
a zde, v své jizbě stále přitmělé, bych v přítmí života se navyknul na temno hrobu, dvéře zamknul jsem a zaprášené spustil záclony,
a stále mučen děsnou vidinou jsem v podušky skryl ubledlou svou tvář; neb běda! – věčné ironie duch, jak navzdor mojim zpěvům nadšeným,
plamenným hymnám duchu člověka, mně ukazoval stále v lodi té tvou, bludné lidstvo, budoucnost a cíl!
Cookies on Poetry Cove