Sem do té vásy nad schodištěm, která
ční v agav husté změti,
si ukládali psaníčka svá sterá,
neb hráli si jak děti.
Teď vítr tam jen hází žluté listí
a jejich snům se směje
a hýká, ušklíbá se, úpí, svistí...
Ach, tak se všemu děje!
Nuž buďsi! Nechť to každé lásky osud,
v chlad zimy, v květů deště
ta troska staré vásy, vím to posud,
jich štěstím chví se ještě!