Co umělci vše může říci čára;
snad v ní je všecko, proč si zahoroval,
v ní tváře spirála i boků oval,
sklon prsů plných, jež dme míza jara.
V ní hvozdů obrysy, v ní stoupá pára,
jíž křivkou proťal sup, v níž jeřáb ploval,
v ní mezi buky pavouk síť svou snoval,
v ní kalich svlačec s poesií jara.
Co tomu čára, tím jest básníkovi
kus rhytmu, nesoucí se volně vzduchem,
jak thyrsu kolem břečťan s třapci chmele;
a zhrdat linií jest zhrdat slovy,
ta chví se očima a ona uchem,
než oběma bůh – idea vzplá v těle.