Sama! Sama!
V samotě život ti plyne;
chmurné drama
kdes bez ohlasu hyne...
A já to nevěděl,
já váhal, blížit se k tobě,
teď dvojí cítím žel...
Snad mohli jsme něčím být sobě.
Můžem’ ještě?
Jako dva, kdož sobě přejí,
květů deště
aspoň v snech pro sebe chtějí!
Dnes teprve to vím,
my mohli přilnout k sobě.
Je pozdě? – Vše dým?
Či všecko již v jednom spí hrobě?