V sonetu zlatý prsten zasazovat
svých myšlenek a citů drahokamy,
jak dělník mdlý, kterému není známý
cíl práce, přestávám své dumy snovat,
chci lhostejně den ke dni pozorovat,
jak hravě boří cizí ruka chrámy,
jež pracně vztyčil jsem, nad ruinami
chci sedět klidný. Nač se přetvařovat?
Z mdlé ruky pero, štětec, dláto padá
a histrion, jenž dlouhý večer celý
rval kulisy, jde, ličidlo si smývá.
Tam, poslední kde lavic tmí se řada,
kýs potlesk ještě zní – již sál je ztmělý,
co venku hvězdy žhnou a cvrček zpívá.