Byl večer juž, ta doba horování,
kdy duch se snoubí s poezie zřídly,
kdy první soumrak nad údol se sklání
vždy níž a níž jak motýl tmavokřídlý.
Pode mnou srostlých kmenů přes kořeny
se bílá stezka v tmavou rokli stáčí,
a kolem stromy větrem rozechvěny
se otřásají v srdcejemném pláči.
A jak to šumí v tom zeleném moři,
jak dme se klenba stromů rozložitá,
v ní často peruť bílý holub vnoří
a letí dál... až hvězdou v šeru kmitá;
jak se to vlní, hučí, pne a dýše,
jak myšlenky když otřásají hrudí,
zde v každém hnutí zvuků nových říše,
a každý zvuk zde novou píseň vzbudí.
Zde samoty duch v zadumání stane,
s úsměvem bol se na rtu jeho sváří,
až k zemi splývá roucho mlhotkané
a v koruně mu démanty hvězd září;
s krahujem tiše nad propastí pluje,
se žlutým listím šumně v dol se snáší,
s rozdechem větrů křidly pohybuje,
ukájí bol a vrásky z čela plaší.
Myšlenka velká časem zneuznána
zde zasvěcence na skráň bledou líbá;
bor šuměním a vůní růže planá
jej v dumný sen o lásce ukolíbá...
v sen o mladosti, o ztraceném štěstí,
o sladkých touhách duše milující,
že věčně tady stál bys na rozcestí
a zíral v noc i prales dřímající.