Přes hory cesta neschůdná na věčnosti pouť běží, a na rozcestí života rozbitá krčma leží.
Na černém štítu krvavý je z dálky nápis znáti: Čeká se do dne soudného a slzami se platí.
Nad vraty žlutý, strhaný se houpá věnec z chvoje, a přijdeš blíž a poznáš hned, že je to mladost tvoje!
Bol, hostinský sám maso sní a hostům dává kosti, a víno citů posvátných křtí vodou lhostejnosti.
Sklepnice sluje naděje a stále ti nalívá, však v prázdné číši bezedné jen žluč a ocet zbývá.
Někdy se v lásku zakuklí, pak divné řeči mate, a líbáním tě otráví jak hádě jedovaté.
Pak muzikantů divý rej zoufalou hraje skočnou; ó, kdož z nás zůstal nepohnut, když vášně zuřit počnou!
A když si smyčce polámou a lampa dohořívá, na okno klepe kmotr spleen a každý z hostů zívá.
A pak bludička šílenství se tiše oknem vkrádá, a v mrtvém tichu s rachotem kývadlo času padá.
U krbu, v kterém nadšení se míhá v záři bledé, jen kocour zlého svědomí své hrozné dumy přede.
Pak teta nemoc na berlích se na návštěvu vláčí, a co začalo s jásáním, to obrací se k pláči.
A když se schýlí k půlnoci, přicválá rytíř k dvoru, na černém oři harcuje v kulichů hlučném sboru.
Dva hnáty s lebkou v erbu má, kus rakve jest mu štítem, na kosu spustí rejdovák a tu to vezme s citem.
A zpilé hosti vyhází bez řeči do příkopu, a kamením a hroudami zahází jejich stopu.
A k tomu s štítu hostince zvon pomluvy vyzvání na šťastnou cestu na věčnost – a nikdy na shledání.
Cookies on Poetry Cove