Co květnicí teď každá mez,
co netřesk nosí skalný les,
na ňadrech ženy modrý bez;
co kaštan bílý, červený
rozsvítil svoje plameny,
včel bzučným rojem prochvěný;
v zeleni jemné mladých bříz,
kde prší diamanty hmyz,
kout západu plá nad tyrkyz:
Vychází básník v les i pláň
a nechá padat na svou skráň
květ hlohu, jímž se směje stráň.
Rej dětí vidí v hlučných hrách,
i milující, zlatý prach
kde hoří, bloudit v lesních tmách.
Co mladistvým jen chvěje snem,
co bouří ňadry, cuká rtem,
čist, procítí vše v srdci svém.