Kdy že budeš hotov s všemi tóny
na strhaných strunách tvého srdce,
které kvílí, kvílí ustavičně?
Známe je už všecky po paměti,
ustaň přec již!
A já odpovídám:
Neznáte jich, jako já jich neznám.
Vizte v slunce záři deštnou krůpěj,
každou chvíli jak se v barvě mění,
nejen v barvě, ale i v svém tvaru.
Byla slza, v které duha hrála,
teď je kapka s matným leskem perly,
slunce zajde – bude tmy jen okem
v tmu se dívající pouze hlubší,
vždycky táž a vždycky zase jiná.
Tak mi nechte i mou smutnou píseň,
času bude dost, až slunce zajde,
až tmy okem já se budu dívat
v hlubší temno, v němž je Smrt i Žití.