Zde blaho více pro mne nerozkvěte, ba modlitba, dřív balsám mojí duši, i zvonu zvuk mne v myšlenkách mých ruší a výčitkami nitro moje hněte.
A když se měsíc v moje okna vkrádá, tu mním, že Kristus hrozí na mne s kříže, že stěny cely mé se sunou blíže a vysoký strop tiše na mne padá.
Jen jedno přání ještě před svým skonem! Však nesplní se – marné pomyšlení! – vždyť života číš přes kraj se mi pění a srdce tluk jest pohřebním mně zvonem.
Mé srdce siré k smrti otrávené tam snad by ještě znova ozdravělo, kde Alpy vznáší královské své čelo ve smělém vzdoru v nebe zachmuřené.
Kde větry vyjí, kde bystřice horlí, kde lavina se v ledných slujích kryje, tam, kol Bernarda posněžené šíje, by myšlenky mé létaly jak orli!
Tam sněžných obrů dostoupil bych skráně a zřel, jak planou červánkovým zlatem, či jak své hlavy kryjí mlhy šatem a v blescích září na oslavu Páně...
Tam slétaly by ke mně divné zjevy, tam k srdci mému mluvily by hvězdy, tam v bouři s duchy slavíval bych sjezdy a duši skájel jejich čarozpěvy.
Tam blíže nebi skály na okřídlí bych v život zíral, jeho stesk a zmatky, tam naposled se vesnil v mladost zpátky a opojil se božství prvozřídly...
Až jednou bratři bouřné po vichřici by nalezli mne klečícího tiše, tvář ozářená blažeností dýše, však srdce ztuhlé – slza zmrzlá v líci...
Co z myšlenek a snů těch neumírá, to každý nejlíp cítí v duši svojí – Můj zpěv byl tón, jenž nelad v souzvuk pojí, a růže, která věnec uzavírá.
Cookies on Poetry Cove