Dál bílá stezka v šerý háj se ztrácí, ve výši skřivan jak myšlenka boží, po lučinách se rolníků shon množí, já kráčím kolem, žehnám jejich práci.
A vejdu v les. – Ó vítej, klenbo stinná! Ať hymny tvojí šumný proud a plný skonejší bouřné ducha mého vlny, ať na minulost srdce zapomíná! –
Tu vedle cesty zřel jsem dítě malé, hedbávné vlásky kolem bledých líček, ten modrý zrak a nad ním stíny víček, ten retů nach... Ó kouzlo neskonalé!
Tak vážně s květy ručky jeho hrály, můj slyší krok a plaše hlavu zvedá, jak planá růže zardí se tvář bledá, a v oku tom se všecky ráje smály.
Já zastavil se. – Zmlkni, palná touho! Já musil líbat čílko jeho bílé, já musil v líček tahy prostomilé se zahleděti dlouho, dlouho, dlouho!
Já líbal dítě – chvíle blaha sladká! Tak bylo asi v ráji prvním lidem, tak s vášně chvatem a hned s blaha klidem své první dítko prvně líbá matka!
Ó dětská tváři, nevinnosti zřídlo, ty zdroji míru, kniho věčných tajů! Jen pohled v tebe, a juž kouzlem májů vře, plá a květe, co v mé duši stydlo.
V mém nitru bouře, na mém čele vrásky tvé úsměvy zas v poklid zkolébaly, a rtové tvoji zase vylíbali v mém chorém srdci paprsk věčné lásky.
Ó jak ho střehu! V noční dumné snění v něm tvoje milá tvář se ke mně sklání, jak hvězda lásky, anděl smilování, jak úsměv blaha, slovo odpuštění!
Ó jistě kdyby v této dětské tváři smrt dala mi své chladné políbení, hned v ucho mé by znělo rájů pění a duch by procít v nadpozemské záři!
Cookies on Poetry Cove