Po noci probděné mdlý dlouhým postem
jsem vyšel v pole – jaro bylo právě...
v květinách motýl, zlatá muška v trávě
a v srdcích lidských radost byla hostem.
Tu slzičky a zvonky nad skalami
se chlubily, co rosy do nich spadlo...
Ó pravdu máte, srdce moje zvadlo,
však za to hlava květe šedinami.
A podél cesty k lesu jabloň planá
se čerstvým sněhem mladých květů leskla,
slyš, po chvilkách si pěnička v nich steskla,
a zvon pěl z dálky první pozdrav rána.
Co po travinách rozsypala rosy
zde láska boží věčná, neobsáhlá –
Ó proč má duše na pustinu zprahlá
o jednu krůpěj bez naděje prosí?
Proč hluchý sad mi, proč jsou smutny lesy?
Ó rychle zpět! Ten jara dech mne dusí!
Mé slabé srdce vyznati se musí,
že závidím přírodě její plesy.
Závidím květu, že se v slunci houpá,
závidím vlně, že do dálky spěje,
závidím slunci, že se zlatem skvěje,
i vlašťovce, že křídlo v modru koupá.
Chci bouř a noc! – Leč kolem jaro pučí,
na skráň mou prší květy jabloňové,
můj hněv s mou kletbou tají v slzy nové,
div srdce mé se v píseň nerozzvučí.
V myšlenkách stojím, a mé nitro tuší,
že, kdo chce jaro v plné poznat kráse,
kdo po bohu a po přírodě ptá se,
dřív musí všecky ve své nosit duši!