Když po půlnoci v zamyšlení dumné se z říše zjevů ducha povzlet níží, tu v myšlenek mých zrcadle se zhlíží zjev tajemný a brzy stojí u mne.
A šepce ke mně: „Ty jsi hledal boha, tvůj život celý trpká zkouška byla; leč vyznej sám, jak pravda tobě milá, kdy blíže jemu stála tvoje noha,
ó pověz jenom, kdy jsi byl mu bližší, zda v klínu matky v děcka luzném snění, či zde v samoty přísném uzavření, kde srdce vzdech se novým vzdechem tiší?
Rci, k němu výš kdy srdce tvé se neslo, zda v šeru háje, v drozda písni tklivé, či v stínu této klenby zádumčivé, kde „memento“ jest jedině tvé heslo?
Kdys líp jej tušil, vínek růží spjatý kdy věnčil pohár a planoucí skráně, či v noční době když ku chrámu bráně ti v píseň sov zní vichr ledovatý?
A rájem nebes kdy se na tě smával zda z chmurné malby, z rozhlodané lebky, či z oněch očí, nad nimiž vlas hebký před časem dávným s tvojím vlasem hrával?
Nač cizí s lidmi, cizím jsi též bohu? Nač zavrhl jsi lidský pohled vlídný? Či mníš, tvůj život žalostný a bídný že vykouzlit můž rajské růže z hlohu?
Když temno sil jsi – jak chceš hvězdy žíti? když plel jsi květy – jak smíš doufat v ráje? Ó vrat se v život dřív, než umíraje vyznáš, jak marným bylo tvoje žití!
Ač tekou slzy mé, ač rdím se v studu, když rozvažuju tato slova děsná, přec volno mi, jak budil bych se ze sna, jak v slunce pravdy vznášel bych se z bludu.
Já chci zas žíti! Moje slzy kanou... Snad budou ty mým nejkrásnějším činem, snad ty mne smíří s minulosti stínem a nad mým hrobem hvězdnou září zplanou!
Cookies on Poetry Cove