Mé srdce stráň jest pustá, kamenitá –
leč tam přec v skalách jeden kvítek malý,
jej nemohly přec zdusit moje žaly...
Jak v duše hloubi roste, voní, zkvítá!
A z citů svatých mocné harmonie
přec jeden tón zní ducha mého šerem
jak hudba zvonů tichým svatvečerem,
a v duši mojí nesmrtelně žije.
Mé nitro spráhlo dávno na Saharu –
leč v palném písku pramínek zbyl jeden,
ten v trpké sny mé kouzlí mládí eden
a lesní chládek v myšlenkovém žáru.
Já bděním zhasil očí jiskry svaté,
já v tahy přísné smrt nakreslil postem –
leč přece radost bývá u mne hostem
a v sny mne zkájí čarovné a zlaté.
I svatých vášní žáry bleskojasné,
jež k velkým činům srdcem mladým chvěly,
juž lhostejnosti zhasly na popeli –
leč jedna jiskra nikdy neuhasne.
A darmo víra, darmo zákon volá:
Vyrvi ten květ a stav ten citu pramen,
ohluš ten tón a znič ten vášně plamen
a srdce tvé buď pustina jen holá!
Já nemohu! – Já klesám ve zápase,
já musím ctíti hlas, jenž mluví ke mně,
jenž z dálky, z blízka, jasně a zas temně
mi v lásce kyne: Člověkem buď zase!