V dnech mládí – hezká tomu řada let,
čínského básníka jsem píseň čet’:
Jak v krčmě ležel kdesi vzdálen svých,
a měsíc na podlaze sníh a sníh.
A v jizbě, v které ležel, ani ruch,
jen vedle něho měsíčný ten pruh.
A ticho, ticho, strašné ticho kol,
a srdce básníka jal divý bol. –
Po letech v cizině jsem ležel kdes
na tvrdém loži, v okně dřímal les.
Tu náhle měsíc oknem v jizbu sjel;
na čínskou píseň já se rozpomněl.
Cit samoty mne strašný zatopil,
já hloubku oné písně pochopil.
Zde rovněž v krčmě sám a vzdálen svých,
a měsíc na podlaze sníh a sníh.
A venku, v domě, v jizbě ani ruch,
jen vedle mne spal týž měsíčný pruh.
I myslil jsem v týž vnořen bílý svit,
jak různé duchy jeden pojí cit.
Přes moře, hory, města, pouští lem,
jak chápají se duše na vzájem.
Ba, jistě mrtev čínský básník již.
Co z toho? Mne tu jala stejná tíž.
A stejný žal mi slzou v oku trysk’,
a já mu v duchu pevně ruku tisk’.