Z APENIN.

Kraj bez stínů a cesta málo schůdná; od rána jedem, karavana bludná, nic nevidím, jen strmou do hor stezku, nic neslyším, jen loudavý krok mezků.

A v sedle jak se houpám kolebavě, sny podivné se rodí v mojí hlavě, sny podivné na moje klepou skráně, i skloním hlavu, zavru oči maně.

A jedu v snění – všecko vidím v mlze, jak lesy šel bych, v trávě rosné slze, brouk na květu a ptáče na haluzi, trn ostružiny chce mi bránit v chůzi.

To náš je les! můj bože, co v něm tají se pro mou píseň tisíc sladkých bájí, co vonných snů tam dříme pro mne v mechu, co šumných zvěstí srdci pro útěchu!

A dále jdu a zapřádám se do snů; les bez konce, dub předčiti chce sosnu, a šerem jejich kůra bílé břízy jak luny paprsk míhá se a mizí.

A bílá cesta k obzoru se vine; tu v úvale mi vížka chrámu kyne, a ještě krok – a rodná ves tu celá jak ztracená se mezi lesy bělá.

To ona! ona! – S došky omšenými tu řada domků, kostel mezi nimi, a za vsí hřbitov, za hřbitovem lada, na hrázi mlýn a roztroušená stáda.

A jest mi lehko, jak by křídla ptačí mé duši rostla, zajásal bych v pláči; i zvonů slyším snivý hlas a milý tón plný bájí z mládí sladkých chvílí.

Kam dále ještě dojdu hrou snů klamnou! „Jsme u cíle!“ hlas průvodce zní za mnou – kdos trh’ mi uzdou – v dálku zamlženou jak ze sna zvedám hlavu zamyšlenou.

A co jsem viděl? – Kolem na obzoru bez stromů, domů, za horou zas horu, jen mlha kde se v sněhy výšin mísí, cos bílého jak vzdálených měst rysy.

Mně zdálo se, že blankyt nekonečný, zem šedá prachem, ledovců sníh věčný, mluvící lidé i ty němé skály můj znaly sen, mé bolesti se smály.