Boj v srdci slepce na Špitálském poli! On brody krve hřímal přes mrtvoly, o jeho srdce teď se děsně rvaly hněv posvátný a láska k staré matce
a jeho srdce v této spurné hádce se chvělo jak pták v dlani hocha malý. Na jedné straně zrada! – On ji ztrestá! Na druhé minulosti slavný hlas,
o budoucnost rvou zrádného se města! A Žižka v duchu vidí Prahu – Jas oblévá věže, chrámy, hradby, domy a úsměv bledou tvář mu přeletí,
však z druhé strany duní války hromy, řev polnic, kterým hřímá v zápětí tep palcátů a jež vše pochová a zdrtí, těžká hradba vozová,
a lítou směsí touto zpívající dav jásá: „Kdo jste boží bojovníci!“ Co v dumách takto slepce bloudil duch, slyš zvon a v zápětí mu divný ruch!
To zvonění se tichým vzduchem nese a Žižka naslouchá a v oku jeho se něco jak svit žití, slza třese, i obrátí se na průvodce svého
a rtem, který se vnitřním bojem chvěje, se táže: „Rci, co vidíš, co se děje?“ Tu strážce věrný, jenž noc vůdce hlídá, dojatým hlasem tiše odpovídá:
„Zřím dlouhý průvod, spěje z brány města, sem k táboru se točí jeho cesta. Jdou děti napřed, malé děti smavé, tká kvítí jejich vlasy kučeravé.
A v rukách nesou ratolesti svěží a úsměv bázní kryt jim na rtech leží. Za nimi jako bílé holubice jdou dívky, studu nach jim barví líce.
Za těmi žen a mužů vidím davy, tu chochol splývá tam závoj s hlavy. Za nimi konšely zřím, radní pány, jak za stopami spějí Rokycany.
Jdou s hlavou schýlenou, jdou bosí mnozí. Hle, již je naše přivítaly vozy! To celé město, Žižko, k nám se stáčí a ženy, děti, muži, všecko v pláči.
Hle, muži kloní se a ženy klečí, teď zvony stichly v Rokycany řeči!“ Co mluvil, Žižka dávno probojoval, když mluvil, hněvu svému pouta skoval,
tož pouta vůle svojí neodvratné. Boj dobojován! V hrudi reka statné vlast volala a poslech’ její syn, a slepé oko celé v slzné vláze,
děl, rukou máchna tam, kde zářil Týn: „Nuž dobře, jděte! Odpuštěno Praze!“
Cookies on Poetry Cove