Halí se zas keř i strom
v rudobílý květ,
šípkem skví se skalný lom,
písní chví se snět;
já tou krásou kráčeje
květ jsem zvednul z koleje,
ten měl lístků pět.
Bože! Co jsem četl z nich!
V prvním Mládí ples,
v druhém Lásky teplý jih
k spánku se mi snes’,
v třetím zněla přesladká
o Štěstí mi pohádka,
již jsem slýchal kdes.
Čtvrtý dýchal Nadějí,
pátý pravil: V Klid
bouřnou žití peřejí
odvahy máš jít?
A než dal jsem odpověď,
vítr šeptnul: Lístku, leť!
a lupínek – lít’.
Tak jsem držel na dlani
v posled holý stvol
a jen vrásku na skráni
a jen v srdci bol!
Mládí, Láska, Naděje,
Štěstí, Klid! – Vše rozvěje
vichr, jenž hřmí kol.
V přírody tak lesk i jas
kráčím – bledý stín;
pro jiného roste klas –
mně jen žlutý blín,
nezvednu víc jeden květ,
které sype šípků snět
v lučin smavý klín!