Bylo po kázání; šer již venku vzrůstal, rabbi Meïr sám s ženou v modlitebně zůstal, zastavil ji náhle, pryč když jíti chtěla, kterak byla bledá, jak se celá chvěla!
„Prosbu dnes mám k tobě, neduh zlý mne mučí, prostředek znám jeden, kabbala jej učí, kdybys chtěla třikrát naplíti mi v oči, mine prudký zánět, jak je slina smočí,
mine prudký zánět, žířivý a velký, musí však být slin z retů trpitelky. A ty trpíš příliš a jsi dítě skromné, učiň mi to k vůli, udělej to pro mne!“
Schýlil se k ní tiše, nastavil jí tváři, z které odevzdanost i pokora září, schýlil se k ní sladce, nastavil jí oči: „Prosím, zornice mé ať tvá slina smočí!“
Třikrát vzepjala se, třikrát klesla zpátky, ó jak plivnouti má v obličej ten sladký! Třikrát nazvedla se vůlí svojí celou, blížíc k jeho šedé svoji hlavu ztmělou.
Třikrát couvla zase: „Nikdy, nikdy, pane!“ „Udělej to, ženo, ať se div ten stane, slina trpitelky bude jak dech růží, ty se vrátíš klidně domů k svému muži!“
„Ty víš?“ divě vzkřikla... skráň mu uchopila, však vtom její slinu jeho ústa vpila, slzy jejich stekly, kterak se k ní shýbal, zdali ucítila, jak ji v čelo líbal?
Cookies on Poetry Cove