Rabbi delší dobu všim’ si již té ženy,
všiml si i každé v jejím zjevu změny,
v sedraném jak šatě jako stín se plouží,
v zimnici jak oko stále v jeho hrouží,
první v synagoze, poslední z ní kráčí
a se často chvěje v křečovitém pláči.
Co jen chce ta žena? Co ji hněte, trudí?
Jistě tajemství as nosí jakés v hrudi,
spánky její žloutnou, líčko tratí krásu,
oči vysýchají, šedne eben vlasů.
Třikrát se jí zeptal láskyplně, vlídně,
třikrát zavrtěla hlavou v odvet klidně,
vyšla ven, dnů pár ji neuviděl více,
a když přišla, měla ještě bledší líce.