Můj osud jiný nebude,
než jednou vstát a padnout znova,
a nežli smrt mi zahude,
já jiná neřeknu již slova:
Můj osud jiný nebude!
Chci ether pít a lokám prach,
chci jiné blažit, sebe trudím,
chci jarost, sílu, pružnost, vzmach,
a sobě žal a lítost budím –
chci ether pít a lokám prach.
Vždy sen můj krátký o štěstí,
mé světlo zahrnou vždy stíny,
tu cítím tíž své bolesti,
jak z nešťastné jsem zhněten hlíny –
vždy sen můj krátký o štěstí!
Co dělat? Mlčet, nést vše dál?
Snad rozdní se mi jednou přece;
kéž by duch – pták se v posled vzpjal
a vylet’ z těsné svojí klece! –
Co dělat! Mlčet, nést vše dál!
Vyčítat nechci nikomu,
čím zradil mne a jak to bolí;
jsem slavík, bouře do hromu
jenž zpívá dále v pustém poli –
vyčítat nechci nikomu.
Můj osud jiný nebude...
Snad poslední to píseň byla...
Zhyň v mlze, sladký přelude,
tě zadržet – mi chybí síla –
Můj osud jiný nebude!