Než do boje se bral,
své milé prsten vzal,
jej navlík’ na prst sobě
a děl: „Co bude dál,
já nevím, kdybych ale pad’
a umříti měl v bitvě snad,
on přijde zpátky k tobě!“
A zmizel za lesy...
Dálnými nebesy
žeh komety šleh’ v zlobě.
Ji všecko poděsí;
ví pouze, kdyby v bitvě pad’
on, který měl ji tolik rád,
že děl: „On přijde k tobě!“
A minul rok a rok...
Den každý dlouhý krok
a chřadla, vadla v mdlobě...
Ach, s věže jeden skok!
Však řekl: „Kdybych v boji pad’,
ten prsten v chvíli, co bych schlad’,
ten navrátí se k tobě!“
Zní hradem fanfara!
Jí srdce zahárá!
Ach, již se tisknou k sobě!
Do lásky, do jara!
K večeři před ní páva klad’,
říz’ – prsten blysk’ a v klín jí pad’ –
„Hleď, vrátil se přec k tobě!“