Cestou jsem si zpíval,
nepomyslil na lidi;
kos i drozd i vrabec v poli
se mnou pěli ve svévoli,
však nás Pán Bůh roztřídí.
Každý z nich jen sobě zpíval,
žádný z nich se nedomníval,
že jej o tu krůpěj zpěvu
zlobný jazyk ošidí.
Kos i drozd i vrabec v poli,
publikum jich – keř a strom...
Do mne kdosi prásknul holí,
že prý zpívám „po někom!“
Chyba lávky, milý brachu,
na tuto zeď škoda hrachu,
také z tebe nemám strachu,
jak chci, zpívám, co dá Bůh,
škoda – že se plazíš v prachu,
co mou říší – volný vzduch!