Frà Dolcin slyší to, chví se,
ret hryže v odpověď,
dav trne dále, co bude.
Kdos lidu tu roztíná změť,
před biskupem stojí tu žena,
plá žárem divým jí zor,
jak boží anděl tu stojí,
jak vtělená síla a vzdor.
Vlas zlatý volně jí vlaje po ňadrech
v kmentový šat,
jak lilje bílá jest ruka
a velí zástupům stát.
A hlasně zavolá: „Knězi,
ty pravil jsi, on že krad’?
Tys cizoložil však se mnou,
jak smíš jen soudcem zde stát?“