V svém slyšel zabedněn stanu
ten truchlý, žalobný hlas,
skráň tiskl k Markéty ňadrům,
leč on zněl znova a zas;
na nahý prs její bílý,
jak by se paprsk tam mih’,
cos hvězdou třpytivou slétlo –
to, Bože, první byl sníh!
V ty její zvlněné kštice
teď náraz se divoký stal,
u stanu praskla to stěna
a mrazný vichr sem vál.
A z venčí kvílel ten nářek,
rost’ v kletby, v úpění, jek,
Dolcinu s Margaritou
mrz’ na rtech polibek.