Víš o ptáku, jenž včera v sny ti pěl?
Víš o zdroji, jenž tvůj ret kdysi svlažil?
Víš o dnu krásném, jenž tě celý blažil?
Víš o lauru, jenž na tvou skráň se skvěl?
Víš o pažitu, jenž tvé oko těšil?
Víš o poháru, jenž ti nejvíc sládnul?
Víš o knize, kde zapomněls i sebe?
Víš o snu, jímž si nejvíc sladce hřešil?
Víš o šíji, kol níž jsi blažen padnul?
Víš o zraku, jenž otevřel ti nebe,
když nektar lásky pít ti dala Hebe?
Víš – nevíš – všecko v posled v mhu se tratí,
v směs jednu, kterou vzpomínka jen zlatí
a těcha, svojím žes to zváti směl!