S divným kmochem v krčmě lesní
v kostky hrál jsem kdysi,
předtuchy a snové děsní
v zábavu se mísí;
dohrát nemoh’ žádný z nás,
na hodinách prchal čas,
teď já lepší, pak on zas...
Krčmář, netrpěliv u kamen,
bručel jen.
„Nechte toho, dohrajete sotva,
druh dřív druha znaví,
lesť mu silou, naděj tvoje kotva!“
moudrý krčmář praví:
„Nechte toho, jděte spat,
ty jsi znaven, on má hlad“...
Ach, jak často kolikrát
na to, co zde šlapu tvoji zem,
Bože, vzpomněl jsem!