Já mnil, že k tobě nevrátím se více,
ó sonete, leč kouzlem tvým jsem jat.
Tak mechem křepčíc v lese do tenat
se bezstarostně chytí veveřice.
Tu pověst znáte, čárem zřítelnice
v svůj jícen láká ptáčky starý had,
nic lepší nejsem, jdu jak ptáče rád,
kde zrak tvůj kouzlí divů statisíce!
Ba, sonete, jsi roven chřestýši,
jak splítá kruhy své, se pružně vlníš,
v čar tvého oka píseň pospíší.
Chřest rýmů tvých je sladkou ozvěnou,
kéž nenecháš jen, úkol svůj když splníš,
v čtenáře dlani – kůži staženou!