Pár honů za tím parkem, jenž se stmívá
jak minulosti báj, tvůj rodný lán;
na úzké hroudě byl’s tam rovněž pán,
v tvou práci dřív, dnes v hrob tvůj skřivan zpívá.
Jak v park v lán řepy dojemně se dívá
a stejně nebes baldachýn, stem tkán
těch věčných hvězd, jež každá jako živá
v tvůj zřely statek mnohou bouří sdrán.
Teď vesnického života kde tiš,
jak v kryptě parku pán, ty, sedlák, spíš;
je stejně sladká vám ta míru číš!
Tvá tvrdá dlaň a hrubě mozolitá
jak jemná jeho tlí, co věkovitá
taj příroda svůj tká nám v taje skrytá!