Jsou laury zžaty, růží není,
hloh ztratil vonných lístků sníh
a jasmín ve slavičím pění
rozházel slzy kvítků svých
po tichých stezkách hřbitovních.
A přec to ještě srdci nedá
květ hledat v úkoj žalů zlých,
buď zdráva, skabióso šedá!
Ty dítě luk a mezí! V snění
se kalíšek tvůj zvedá tich,
čmel s včelou v snivém zabzučení
jej znají, křídel motýlích
hon usne na něm, kraj když ztich’.
A když se zvedá luna bledá,
ty chvíš se v jejich paprscích –
buď zdráva, skabióso šedá!
Jen vdovy prý v svém rozželení
tě tulí k srdci, kde zmlk’ smích,
pak třikrát básník tebe cení,
luk amethyste podzimních!
Jak milence by v ústa dych’,
on zbožně tebe ke rtům zvedá
a cítí srdcem táhnout jih –
Buď zdráva, skabióso šedá!
Čas mládí motýlem se mih’
a v oku slza k slze sedá;
já poslední svůj kvítek zdvih’ –
Buď zdráva, skabióso šedá!